Hostinec u Karla IV. - opsáno z kroniky
O Fajfrově hospodě číslo 27.
Byla to původně panská hospoda. Tu koupil r. 1746 Matěj Kopsa a jeho syn Václav prodal hospodu Janu Novákovi. Zajímavé jsou úřední podmínky provozu hospody. Hostinský musil být zásoben vždy dostatečně pivem, ochotný a přívětivý k hostům, počestný život vésti. Pro lepší odběr piva měla vrchnost při hospodě se nacházející lednici. Podmínka byla nechat lednici naplnit na své útraty. Kdyby hospodský neplnil své povinnosti, je vrchnost oprávněná jej propustit. Roku 1786 byla tato hospoda nově postavená. Jan Novák postoupil hospodu dalšímu hospodskému r. 1871 prodal František Tupec hospodu Václavu Fajfrovi za 1794 zl.
O této hospodě související s historickou událostí a rytíři Mikuláši z Potštejna, se mezi lidem vyprávěla pověst, která vyšla v Praze tiskem a nákladem Cyrillo-Metodějské knihtiskárny roku 1874 malá knížka sepsaná Josefem Ehrenbergrem (sídelní komorník Kapituly Vyšehradské) s názvem „Karel a Blanka u Potštejna – obrázek ze XIV století“. A tu uvádím stručně v tomto znění:
V záměli stála za tehdejška krčma zrovna u řeky, která se příliš ode druhých baráků a chalup nelišila.
Bylo to stavení obyčejné výšky bez patra z polotesaného měkkého dříví sroubené, se slaměnou střechou s dřevěným hlínou omazaným komínem.
Také uvnitř to vyhlíželo jako v obyčejné vesnické chalupě, toho věku, vyjímaje jedinou větší světnici, poněkud volnější. Ta působila podlouhlý čtverhran a nízký strop podpíral uprostřed světnice dřevěný sloup. Podlaha hliněná jako na mlatě, malá okna z kulatých tabulek, skuliny mezi stěnami byly vymazány hlínou a zabíleny, kolem při stěnách běžely lavice, podložené dubovými špalky. U dveří veliká kamna s pekárnou, na druhé straně stál ohromný stůl z dubových fošen, a v popředí bylo místo pro kolo tanečnic a tanečníků.
Na svato-Václavskou neděli léta 1338 o obžínkové muzice to v této krčmě vyhlíželo jako by nabyl. Švarných jonáků a sličných děvčat, mužů a žen byla plná světnice, ale parády při nich nebylo mnoho viděti. Panstvo se tenkrát ovšem již šatilo podle cizího kroje: nosilo dlouhé vlasy a dlouhé brady na hlavu si stavělo vysoké, špičaté klobouky rozmanitých barev a tělo upínalo do kabátů a nohavic tak úzkých, že prý se někdy dva pacholci až do potu utrmáceli, nežli pána svého dle onoho kroje oblékli. Lid ale držel pořád ještě svého staroslovanského obyčeje: mužští nosili bez rozdílu vlasy ostříhané a brady oholené, volné dlouhé kabáty, široké pytlač nohavice a na hlavě nízké čepice s kožešinou; a ženské měly zase kromě portelovaných živůtků a jasně barevných sukní, pod krkem okruží od košil a na hlavě byly-li svobodné, vrkoče s propíchnutou blýskavou jehlicí, ženy pak jasně barevné šátky na pokos. Tak byli všichni oděni naši besedníci o ožínkové muzice v Záměli, a veselili se při vší své tehdejší psotě až nad pomyšlení. Chasa křepčila v kole, tancovali skočnou, vláčnou, rejdováka, vrtáka, husičku a káču, při čemž že se vyskákali, nýbrž také až dosyta nasmáli. Starý Mičulka podřezovský dudák seděl na peci; byl to dědeček již vetchý a suchoparný, měl málo zubů a těžce nafukoval měch pod paží; a když se chasa příliš rozveselila a výskala, nechal honem všeho namáhání a jen malounko měch pod paží stískal. Vrčelo to, jako když hodný kocour přede a chasa tancovala po paměti. Proto ale na jiné povinnosti řádného šumaře nezapomínal a do korbele dost bedlivě nahlížel.
Při velikém stole u dveří seděli sousedé. Před každým z nich stál korbel z lípového dřeva vydlabaný s pivem. V průčelí stolu seděl muž v úpravnějším oděvu, obrovskou postavou těla a bystrým okem nadevšechno vynikal. Byl to mistr Lukáš, kolář z Vamberka, u něhož všechny své potřeby zámělští v jeho dílně objednávali, za to byl s nimi mistr Lukáš jako bratr a začasté k nim do Zámělí přicházel. Vedl se živý hovor o tom, že mladý král Karel už je v Čechách a že učiní Mikoláši z Potštejna konec jeho zákeřnému loupežení kupeckých vozů se zbožím a dobytka sedlákům. Na vydírání svých poddaných vysílal obyčejně pan Mikoláš svého důvěrníka a nejlepšího sluhu šilhavého Ješka, který přitom rozmanitým způsobem lid sužoval a škádlil, byla před ním větší bázeň než před Mikolášem samým. Byl žádán mistr Lukáš, aby šel s nimi do Prahy a požádati krále, aby Mikoláše potrestal a šilhavému Ješkovi dal sraziti hlavu. A zase vypravují, jak před dvěma léty o posvícení se v krčmě veselili, na nic zlého nepomysleli, tu se ten šilhavý padouch ještě s deseti pacholky pojednou objeví na prahu, zavře dveře a velí ticho, sice, že dá do nás sekat a pak nám všem prohledal a vybral kapsy, že nám ani vindra nezbyla. Dnes by se mu lov snadně nepovedl, těšil se zámělský sedlák Švehla, máme tady mistra Lukáše toho, on šilhavý Ješek již několikrát zkusil a se mnou by si mohl něco začnout. „I mlč a nechlub se“ okřiklo jej několik hlasů, kdyby k něčemu došlo budeš na peci s dětmi. Ty už nevíš, jak se ti s Ješkem o žních dařilo? A jali se vypravovati mistru Lukášovi onu příhodu.
O žních přijel šilhavý Ješek se třemi vozy a asi padesáti chlapy na Švehlovo pole a nakládal kmotrovo žito: Kmotr Švehla jak viděl co se děje, pěkně se s pole ztratil a zalezl samou zmužilostí pod mez do křoví, tak že i čeleď i manželka naň proto horšila.
Ješek, když neviděl odporu, dostal chuť na laškování, šle ke křoví, vytáhl kmotra a řekl „Pojď, Švehlo, pojď volci jsou uhnáni, pomůžeš jim táhnout! Kmotra k volkům připřáhl a kmotr táhl, až po něm krůpěje vyvstávaly.
Uprostřed hlaholu přišel krčmář zvenčí, byl jako u vytržení a jektavým hlasem oznamoval sousedům, že viděl v dálce od Vamberka něco se míhati, jako houfec jezdců. To bude Ješek, zvolal mistr Lukáš. „Vzhůru, budeme se chystat na Ješkovo uvítání“. I počínal si jako vojevůdce před bitvou. Napřed velel ženám, aby odešly přes řeku na druhou stranu. Ale statečná žena v nejlepších letech kmotra Švehlová mu odporovala. „My zůstaneme, kde vy jste“ řekla a půjdeme k řece do zástěr nasbírat drobného kamení a budeme se bránit.
Muži postavil s klacky ke každému oknu po dvou. Na síni postavil jonáky a muže do šiku, sám se jím postavil v čelo a před sebe postavil několik prázdných sudů.
Zatím se domnělý nepřítel, očekávaní jezdci k hospodě přiblížili. Mezi skulinami sudu, však viděli, že to není Ješek. Kde by na hradě Potštejně vzali takové koňstvo a krásné odění, ty pěkné postavy a ušlechtilé tváře. Ti tam nahoře jsou jako kati. To není Ješek. V tom mistr Lukáš poskočil, bodákem a kyjem mrštil stranou, nakupené sudy rozhodil jako hromádku plev a radosti volal „Lide, spaste duši, to je náš mladý král“. Náš mladý král – je zde, letělo od úst k ústům a v radostném zmatku hrnulo se všechno z hospody na silnici, a hned prvého z nich králem poznali, na uvítanou výskali, skákali, čepicemi do výšky házeli, jiní se smáli, druzí radostí plakali. Kralevic na to hleděl hodnou chvíli v blaženém pohnutí. Konečně pokynul na znamení, že chce mluviti a hned bylo ticho, nikdo ani nedýchal.
„Dítky“, řekl král hlasem nanejvýš milostivým, „těším se tomu, že vás tak pohromadě nalézám. Vejděme pod střechu, mám s vámi co mluviti“.
Když Karel s koně slézati chtěl, přiskočila k němu kmotra Švehlová řvouc, „Tatíčku králi, abyste si něco neuďáli, já vás sundám“. Ihned pojala krále do náručí, a až byl Karel muž silný v plném odění, jako pacholátko do hospody jej nesla. Král se nevzpouzel, neboť lid svůj nesmírně miloval. I pohladil ženu po tváři, řka „Tys rázná Češka“. Žena div radosti neomdlela. Od své družiny do půlkruhu obstoupen, aby před návalem radosti rozčileného lidu alespoň ze zadu byl kryt, stál král Karel uprostřed světnice v zámělské krčmě a na Mikoláše a tropení jeho se vyptával. Každý chtěl milovanému králi žalovati na Mikoláše a jeho sluhu Ješka, ale mistr Lukáš pokynul zámělským, aby mlčeli a sám na místě všech králi vypovídal. Krátkými a slušnými slovy vypověděl Mikolášovo násilí i Ješkovo a krále pokorně prosil, aby Mikoláše s náhončím Ješkem neškodným učinil a bezpečnost zjednal. Král tuto zprávu přijal a slíbil, že budou jmenovaní potrestáni.
I osmělil se také sedlák Švehla a jak se vypravovati, jak jej Ješek spřáhl s volky k jednomu vozu a jak musel táhnout a proto se mu sousedé smějí dodnes. Král se žalobě usmál a ujistil Švehlu, že Ješek spravedlivou odplatu za své skutky vezme.
To slyšela jistá babička v zástupu i dodala si odvahy a králi žalovala, že jedenkráte šla kozičce na pole natrhat trávy a nežli se vrátila domů, měla kozičku v chlívku vycpanou. Šilhavý Ješek kozičku zabil, stáhl, maso odnesl a kůži pro lítost mě tam nechal „nedala bych ji ani za kopu penízků“. Na takové procenění pokynul král jednomu ze svých dvořenínů a ten sáhl do kapsy, plnou hrst stříbrňáčků stařeně do ruky strčil. Vezmi, matko, a kup si kozičku jinou. Po skončeném výslechu přehlédl Karel bystrým okem skupení žen a dívek: Švehlovou, ač v popředí nestála, zrovna vyhledal, pokynul jí a řekl „Ty švarná Češko, jsi mě nesla, na splátku tě alespoň provedu“. A hned se k tanci hotovil. Starý Mičulka, ač ho podivením po všech údech mrazilo, tomu dobře porozuměl a svůj nejsvátečnější kousek na dudy spustil. Třikráte kolem sloupu tancoval král, Švehlová radostí a studem jen hořela, ženské na ní hleděly okem závistivým, ale muži velká prostota velikého Karla pozdravovala. Sedlák Švehla stál v koutě a vyvalenýma očima a s otevřenými ústy jako přimrazený. Konečně se vzpamatoval, spráskl ruce a hlasem radostí se třesoucím zvolal. „Pro věčné spasení, mladý král tancuje s naší mámou“.
Zatím, co se toto dělo v zámělské krčmě, docházela ze všech stran vojenská výprava z Kostelecka, Dobruška, přicházeli oděnci poříčím Orlickým proti vodě, ze župy. Mýtské přes Vyhnánovský kopec, ze župy Litomyšlské a Lanškrounské údolím od Sopotnice a ze župy Kladské těsným úžlabím od Litic. A proto na doplnění výpravy přijel kralevic po silnici od Vamberka.
A když pak obléhatelé se prvého opevnění zmocnili, vzdal se Mikoláš a slíbil zkroušeně, že se na dobrou cestu obrátí. Zámělští se z toho velice radovali, toliko mistr Lukáš na otázku odpověděl, že to je nedokonalé dílo, že Mikoláš a všechna jeho čeleď měla být na šibenici a ne jen šilhavý Ješek.
Hned po odchodu Karlově zpevnil ještě důkladněji svůj hrad a zase hospodařil po celém okolí jako liška v kurníku. I přitáhl Karel r. 1339 s četným vojskem před hrad odbojného rytíře. Po plných 9 neděl Mikoláš odrážel útoky, když pak celý hrad již byl v rukou obléhajících, uchýlil se do věže, kterou Karel kázal podkopati. V jejich sutinách zahynul prý Mikoláš i zbylí obráncové hradu.
Kronikář Frydrych
