SPOLEK - ZÁMĚL
MÁ VLAST- MŮJ DOMOV

Bylo, nebylo,…

V dávných dobách, kdy na Liberku žila panna, která byla známá vyjížďkami po okolí na ochočené lani, spadá i povídka o studánce v našem obecním lese.

Jednoho jarního dne se opět ty dvě kamarádky vydaly časně z rána na projížďku. Jen sluníčko svými zlatými paprsky proniklo mezi husté stromoví, panna nasedla na laň a už uháněly. Nejprve pomaloučku, aby jarní svěží vánek panně neublížil. Jak dne přibývalo, v obou narůstala radost z nového, slunného dne. Panna laňku pobízela k rychlejší a rychlejší jízdě, směrem za sluníčkem. Jeli přes hory a doly, potoky a potůčky. Obě byly rychlou jízdou a krásou okolí tak zaujaté, že nevnímaly ani čas. Společníkem jejich spanilé jízdy byla jen lesní zvěř, vánek a hřejivé paprsky sluníčka. Tu a tam vyrušily pasoucí se stáda srn, které v němém úžasu nad nezvyklou podívanou ani pastvinu neopustily. Divoká prasata jim uhýbala z cesty, veverky vesele přeskakovaly ze stromu na strom snažíc se jim alespoň na kousku cesty dělat doprovod. Dusot drobných laňčích kopýtek nedal zvědavosti lišek, které z nor vystrkovaly hlavu, aby se přesvědčily, cože se tu děje. Také jezevec, starý neruda, si nenechal ujít příležitost vidět tu zvláštní podívanou. Ladné tělo bílé laně, osedláno spanilou pannou v dlouhých šatech modrých jako obloha, plulo mezi stromy, jakoby se vznášelo, působilo neskutečně, spíše jako přelud. Veškeré ptactvo nebeské pělo v různých tóninách, tak jako každý den s rozedněním, chválu Stvořiteli. Ale dnes, dnes se lesem nesla navíc novina: jede vzácná návštěva, spanilá bílá laň a na ní panna krásná jako anděl.

Tak za zvuků lesa a ptačího sboru obě pokračovaly dál a dál. Statné stromy jim z cesty pozvedaly svoje větve, aby ani jednomu náhodou neublížily. A les voněl a voněl. Až najednou, cestou necestou, kudy ty dvě právě projížděly, laňka přeskočila jakousi haluz, která ležela na zemi. Špatně vzdálenost odhadla a neštěstí bylo na světe, obě spadly jako podťaté. Panna skončila v kotrmelcích mimo cestu a dopadla do hebounkého lesního mechu, ale laň, ta si poranila kopýtko. Panna celá mokrá a umazaná cítila její bolest ve svém srdci. Snažila se jí pomoci, zraněnou nohu ošetřit a laňce dát napít. Dole pod cestou se linul jakýsi potůček. I vydala se k němu. Dolů to ještě šlo, ale zkuste vzít vodu do dlaní a lézt do příkrého kopce…To co dole v potůčku do dlaní nabrala, nedonesla nahoru lani ani náhodou. Po několika marných cestách dolů a nahoru jí srdce pukalo žalem, že nemůže své milé lani pomoci. Sedla si vedle ní a alespoň ji hladila a slzy se jí řinuly z očí. A tu, kde se vzala, tu se vzala, se před ní zjevila krásná paní, a ukázala prstem směrem nahoru do stráně a sama tím směrem odešla, či spíše odeplula. Vidění pannu probralo a chtěla se „krásné paní“ optat, cože jí chce, ale nikdo nikde. Jen kousek nad nimi prýští pramének čiré vody. Panna nelenila, a pro záchranu před žízní své milé laně vlastníma rukama vyhrabala malou stružku, kterou vodu ze studánky přivedla do laňčiny blízkosti tak, aby se mohla napít. Bolavé kopýtko několikrát omyla, a světe div se! Zranění se zázrakem okamžitě zahojilo.

Obě šťastné kamarádky se vydaly na cestu zpět a každé jaro se v tato místa s poděkováním vracely.

Později se zpráva o zázračném praménku rozšířila po okolí. V dalších dobách, pokaždé když se věhlas studánky vytrácel, udály se tu další a další divy. Ve zlých válečných časech, kdy hrad Potštejn dobývali žižkovi vojáci, tu v okolí nacházeli útočiště vesničané. Podle pověsti dále je voda dělala neviditelné, nebo je natolik ochraňovala, že je vojsko nenašlo, ač pobývalo nedaleko. Zmiňován je i rok 1866, kdy v době bitvy u Hradce Králové vesničané část svého dobytka s dívčí populací před možnou válečnou vřavou sem ukryli. Pokaždé, když se lidé s důvěrou uchýlili v tato místa, byly jejich prosby vyslyšeny, a došly pomoci.

Snad i proto, že místo studánky je spojeno s bolestí těla i duše a následnou pomocí a ochranou „Krásné paní“ byla studánka zvána

„Studánkou Panny Marie Bolestné, nebo Pomocné“ někde i „Studánkou Andělů strážných“.