Lípa vorařů v Záměli | MÁ VLAST - MŮJ DOMOV O.S. | www.mavlast.eu
Lípa vorařů v Záměli

 

Též se jí v místních podmínkách říká lípa choceňská

Pamatuje mnoho let a generací. Svoje mládí prožila na břehu náhona zásobujícího místní rybník Návěsník. V jejím okolí bělily hospodyňky prádlo a poskytovala stín unaveným poutníkům tudy procházejícím. Byla svědkem mnoha milostných dostaveníček. Vyslechla mnoho příběhů, povídaček i písniček, které si vypravovaly místní krajkářky při večerních přáskách u svých herdulí, právě pod její korunou. Byla svědkem jak voraři v jejím okolí stavěly vory, které potom plavili po řekách Orlici a Labi až do Hamburku. O tom, že voraři a jejich pomocníci neměli právě na růžích ustláno, vypráví pověst vztahující se k tomuto místu:

Jednoho chudáka si voraři najali na pomocné práce při vázání klád. Věděli o něm, že je to dobrák od kosti a navíc mu chtěli pomoci v jeho nelehké situaci. Manželka tou dobou očekávala jedenácté dítě, a jídla nebylo nazbyt. Malé políčko toho roku nestačilo uživit tolik hladových krků. Kdyby alespoň koza byla, stýskal si chudák při práci, aby žena po porodu mohla malé uživit, jinak nevím, nevím ... Tuto rozmluvu vyslechl hastrmánek Floriánek, který pokaždé voraře sledoval při jejich díle, tu a tam podal, podržel, odnesl, přivázal také co bylo třeba. Na své spolupráci s voraři si velmi zakládal. Byla to jeho záliba. Představoval si jak se vory řítí peřejemi a všude hučí voda, která klády omývá. Ale nikdy neměl to srdce s voraři odplout, jeho srdce patřilo zámělskému rybníku, mlynáři a mlynářce, kteří jej vychovali a naučili všem těm dovednostem, jako by to byl jejich syn a v neposlední řadě i Adélce za sousední vsi. To jen kousek projížďky, kterou mu voraři rádi dopřáli za odvedenou práci, po řece od lípy k Doudlebům, jej činilo navýsost spokojeným a šťastným. Tam kde se řeka ztišila, Floriánek, hup do vody a ze břehu vorařům naposledy zamával na druhou cestu. Zpět již kráčel cestou, nikoliv, jak se na pravého vodáka sluší, vodou. Nikdy se nezapomněl zastavit u Adélky, kterou nadevše miloval, s kterou si tak rád povídal. Obzvlášť jej těšila dostaveníčka za měsíčního svitu, kdy utichl zpěv ptactva a vzduchem se neslo šumění blízkých vod. Vůně posečených trav a hlas Adélky jej naplňoval jakýmsi vytržením. V tu dobu i zapomínal na to, že pantáta Adélky jejich lásce není zrovna nakloněn.

Tak se vracel domů za ranního kuropění, plnou hlavu zážitků z minulého dne i noci.

Ještě zkontrolovat stavědlo náhona pod lípou a honem, honem do mlýna, mleči se již začínají sjíždět.

Jaké překvapení: pod lípou sedí plačící pomocník vorařů, vedle ulomená větev s provazem. O tom co se tady událo není pochyb. Floriánek vyzvídal, co se stalo a chudý pomocník se dal do vyprávění. Na cestě k domovu se dověděl od svých dětí, které tu radostnou novinu zvěstovaly, že se mu naradil synek a předpokládaly, že nese nějakou tu korunu, aby dítě mohly nechat pokřtít, tak jak bylo v těch dobách zvykem. Ale protože voraři byli zvyklí platit pomocníkům až za peníze utržené při dodání dřeva, měl jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou. Ale to by nebyl Floriánek, aby svoji radost nerozhojnil a propásl vykonat dobrý skutek. Poslal pomocníka domů a tím, aby se s dítětem dostavil do kostelíčka u Marečka, ostatní že zařídí. A kdože mu půjde kmotrem? I na to zná odpověď, řece já, Florián. Co měl chudák dělat? Nezbývalo než poslechnout. Ale jak to ženě vysvětlí - kmotr hastrman. Manželka nebyla nadšena, ale protože nechtěla mít doma pohánka, tak svolila. A nelitovala. Kmotr Floriánek zastrčil pod povijan tři stříbrné, jako dárek. Za dárek. Za ten si mohli pořídit i tu kozičku, která jim pomohla přežít tu nejhorší dobu, než děti odrostly. Největším darem byl hastrmanův příslib ochrany Jonáška před utonutím. Proto, když se chtěl stát vorařem nikdo mu nebránil.